Q: Today we would love to talk to you about the space in architecture, what do you think about it, how the concept of behaviorology goes with it. But let me start with a few questions about Adolf Loos. Can you tell us when did you first encounter the architect? How did you get to know his work?
MK: My first encounter with Adolf Loos may have been in an architectural history class in university. The Raumplan skip floor was very attractive for me. It creates a relationship between rooms not only horizontally but also vertically.
Q: Can you compare what you know from books and pictures to what you actually saw? Was it what you expected? Was it completely different? What was the actual experience of the place?
MK: When I visited Villa Müller, I was impressed not only by the plan but also by the integration of architectural elements such as floors and windows. I also found it interesting that these skip floors were created against the background of a dual society of servants supporting the lives of wealthy families of the modern bourgeoisie, and that the functional planning of the two lines of flow was the background of the Raumplan.
The Japanese Raumplan is intimate, compact, and small in scale due to the shoe-less lifestyle, and the floor element is integrated with the furniture and traverses the room. In contrast, the Müller house is planned to incorporate furniture into the rooms, making each room feel more independent. Also, every window was integrated into the interior. The repeated use of green was unique, although I could not see it in the black-and-white photographs I had seen in the book. I was also impressed by the autonomy of the building due to its location on a slope from the surrounding residential area.
Q: Here we can see lot of spatial connections with your houses. Was there anything you could learn from Raumplan, or was there anything from Adolf Loos‘ ideas and his thinking about space itself that you found inspiring?
MK: I remember my mentor from ETHZ, Peter Märkli, saying that the Raumplan was a revolutionary invention in the history of modern European architecture. In Europe, rooms divided by the element of wall have been constructed as a series of rooms, but in the Raumplan, rooms are connected by the element of floor.
In Japan, the mild climatic zone, the floor plan has been designed mainly with wooden post-and-beam structures and floors. Here, walls are few, and the space between columns is divided by paper or wooden sliding doors to suit the seasons, and this flexibility of space is fundamental to our design. The skip floor, which we learned from the Raumplan, is a cross-sectional extension of the floor plan design.
Q: Are you also considering different lots for your house, or is there just one best way to design a house?
MK: In most cases, the site is given by the client. A flexible floor plan is useful in a limited site in an overcrowded city. Along with that, we are considering windows that bring multi-directional visual expansiveness to those spaces.
Q: With Raumplan, especially for Loos, the idea was that he wanted to create a certain impression of space. He believed that there is a relationship between what the space is and how space is defined and how the person living in it will feel. Do you have an idea what the person living in your spaces should feel like? I know we talked about a connection that they can be open, at least visually, are there any type of feelings that you want him to feel?
MK: The idea of living in a space where people can see another space, especially another level, another floor, whether up or down, is important. We want to create an architecture that does not divide one large space into individual rooms, but rather creates a visual continuity of spaces, so that people can share the space that is brought to them, strengthening social interconnection. The height and size of the windows are important elements in characterizing such spaces, and are related to the physical sense of space.
Q: How does the spatial thinking fit in with your idea of behaviorology? I understand is there are three main points. One is the behaviour of the elements, then of humans and then how the behaviour develops with architecture. Is there a way how we can relate the behaviorology with spatial design and spatial thinking?
MK: Japan is an island nation, but we have had many cultural exchanges with China and Korea, which are our counterparts across the sea. In their life of floor seating, they did not use much furniture, but when they opened their country to the outside world in 1868 and began to invite European culture into their lives, furniture was brought into their space, but as furniture occupied the space where they originally lived intimately without using furniture, the flexibility of the narrowed, which is a problem. In Atelier Bow-Wow’s residential design, we discuss a lot about furniture. How to use or not to use furniture. We are also actively trying to incorporate architectural elements, such as staircases, into the furniture.
Q: Do you think there is a substantial future for Raumplan or spatial thinking in architecture because especially in Europe there have been many reductions of architecture with people saying “architecture is construction, architecture is ecology” and always use tunnel vision and focus on one thing. Could spatial thinking be the more complex way of considering architecture for the future?
MK: Raumplan makes us think about the relationship between individual rooms and spaces and their equipment. It is, among other things, an interesting opportunity to create a new ecological framework. People are increasingly living alone in cities, in large apartments or houses. From this perspective, the Raumplan could be one option to lead them into the future. The integration of space and furniture proposed by Loos, a solution for less furniture and properly arranged spaces.
CZ
ROZHOVOR S MOMOYO KAIJIMOU
Rádi bychom s vámi mluvili o prostoru v architektuře, co si o něm myslíte a jak s ním souvisí koncept behaviorologie. Začnu několika otázkami o Adolfu Loosovi. Můžete nám říci, kdy a jak jste se s jeho tvorbou poprvé setkala?
MK: S tvorbou Adolfa Loose jsem se poprvé setkala na univerzitě v hodinách dějin architektury. „Přeskokové“ (slip floor) uspořádání podlaží v raumplanu bylo pro mě velmi atraktivní. Vytváří vztah mezi místnostmi nejen horizontálně, ale i vertikálně.
Můžete porovnat to, co znáte z knih a obrázků, s tím, co jste skutečně viděla? Bylo to takové, jaké jste očekávala, nebo úplně jiné? Jaký byl reálný zážitek z místa?
MK: Když jsem navštívila Müllerovu vilu, zaujal mě nejen její půdorys, ale také začlenění architektonických prvků, jako jsou podlahy a okna. Zajímavé mi také přišlo, že tato přeskoková patra vznikala na pozadí duální společnosti služebnictva, které podporovalo život bohatých rodin moderní buržoazie, a že pozadím raumplanu bylo funkční plánování těchto dvou linií.
Japonský raumplan je intimní, kompaktní a malý díky životnímu stylu bez bot. Prvek podlahy je integrován s nábytkem a prochází místností. Naproti tomu Müllerova vila je rozvržena tak, že nábytek je začleněn do místností, takže každá místnost působí nezávisleji. Také každé okno bylo integrováno do interiéru. Opakované použití zelené barvy bylo jedinečné, i když jsem ji na černobílých fotografiích, které byly v knize, neviděla. Zaujala mě také nezávislost budovy na okolní obytné čtvrti díky jejímu umístění ve svahu.
Zde můžeme vidět mnoho prostorových souvislostí s vašimi domy. Existuje něco, v čem jste se mohla od raumplanu poučit? Bylo něco z myšlenek Adolfa Loose a jeho uvažování o prostoru jako takovém pro vás inspirativní?
MK: Vzpomínám si, jak můj učitel z ETHZ Peter Märkli říkal, že raumplan je revoluční vynález v dějinách moderní evropské architektury. V Evropě byly místnosti rozdělené prvkem stěny, konstruované jako řada místností, ale v raumplanu jsou místnosti propojeny prvkem podlahy.
V Japonsku, v mírném klimatickém pásmu, byly půdorysy navrhovány převážně s dřevěnými sloupkovými a trámovými konstrukcemi a podlahami. Stěn je zde málo a prostor mezi sloupy je rozdělen papírovými nebo dřevěnými posuvnými dveřmi podle ročních období a tato flexibilita prostoru je pro náš design zásadní. Přeskoková podlaha, kterou jsme se naučili z raumplanu, je příčným rozšířením půdorysného řešení.
Uvažujete také o různých pozemcích, nebo existuje jen jeden nejlepší způsob, jak navrhnout dům?
MK: Ve většině případů je místo zadáno klientem. Flexibilní půdorys je užitečný v případě omezeného pozemku v přelidněném městě. Spolu s tím uvažujeme o oknech, která do těchto prostor vnášejí vícesměrnou vizuální expanzi.
U raumplanu, zejména u Loose, šlo o to, že chtěl vytvořit určitý dojem prostoru. Věřil, že existuje vztah mezi tím, co je prostor a jak je prostor definován, a tím, jak se v něm bude cítit člověk, který v něm žije. Máte představu, jak by se měl člověk žijící ve vašich prostorách cítit? Vím, že jsme mluvili o propojení, že mohou být otevřené, alespoň vizuálně, chcete docílit nějakých konkrétních pocitů?
MK: Myšlenka bydlení v prostoru, v němž lidé vidí jiný prostor, zejména další úroveň, další patro, ať už nahoře nebo dole, je důležitá. Chceme vytvořit architekturu, která nerozděluje jeden velký prostor na jednotlivé místnosti, ale spíše vytváří vizuální kontinuitu prostorů, aby lidé mohli sdílet prostor, který jim přinášíme, a posilovat tak sociální propojení. Výška a velikost oken jsou důležitými prvky charakterizujícími takové prostory a souvisejí s fyzickým vnímáním prostoru.
Jak prostorové myšlení zapadá do vaší představy o behaviorologii? Rozumím tomu tak, že existují tři hlavní body. Jedním z nich je chování prvků, pak lidí a pak to, jak se chování vyvíjí v souvislosti s architekturou. Existuje způsob, jak můžeme propojit behaviorologii s prostorovým designem a prostorovým myšlením?
MK: Japonsko je ostrovní stát, ale s Čínou a Koreou, které jsou našimi protějšky na druhé straně moře, jsme si vyměnili mnoho kulturních zkušeností. V životě založeném na sezení na podlaze Japonci mnoho nábytku nepoužívali, ale když v roce 1868 otevřeli svou zemi okolnímu světu a začali do svého života zvát evropskou kulturu, nábytek se do jejich prostoru dostal. Obsadil však místo, kde původně žili intimně, a ubylo tak flexibility, což je problém. V bytovém designu Atelieru Bow-Wow se o nábytku hodně diskutuje. Jak ho používat nebo nepoužívat. Aktivně se také snažíme do nábytku zakomponovat architektonické prvky, například schodiště.
Myslíte si, že raumplan nebo prostorové myšlení v architektuře má významnou budoucnost? Protože zejména v Evropě došlo k mnoha redukcím architektury, kdy lidé říkali „architektura je stavba, architektura je ekologie“ a vždy se zaměřovali tunelově na jednu věc. Mohlo by být prostorové myšlení komplexnějším způsobem uvažování o architektuře do budoucna?
MK: Raumplan nás nutí přemýšlet o vztahu mezi jednotlivými místnostmi a prostory a jejich vybavením. Je to mimo jiné zajímavá příležitost, jak vytvořit nový ekologický rámec. Lidé žijí ve městech stále častěji sami, ve velkých bytech nebo domech. Z tohoto pohledu by raumplan mohl být jednou z možností, jak je vést do budoucnosti. Integrace prostoru a nábytku navržená Loosem, řešení využívající méně nábytku a vhodně uspořádané prostory.